Pro zajímavost
Z memoriální knihy města Muncifaje.
(Vypsal František Duras)
Opsáno v nezměněné podobě mluvou své doby.
Urážka na cti.
Porovnání Jana mistra Tuřanskýho s panem Bern.Vrabcem.
Leta Páne 1681 20 dne měsíce února,tak jakož jest Jan mistr polní Tuřanský,byvše při truňku u p. Filipa Machaonskýho souseda a spoluradního v městě Muncifaji dal se do hadruňku a hádky s Vítem synem p.Bern Vrabce a spoluprimátora v městě Muncifaji o nějaký malý peníze totiž 2 kopy,o kteréž p.primas od J.Mti.pana děkana Smečanskýho zapověděny měl a témuž Janovi mistru jich vydati nesměl skrze kterouž hádku týž Jan mistr Tuřanský s zuřivostí svou do domu pana primasa přiběhl a témuž panu primasovi huncvůtů nadal,skrze kteréžto slova byl jest do vězení šatlavního dán a nemohouce sobě žádným spůsobem z takového vězení pomoci utekl jest se s velikou prosbou žádajíc s pláčem mnohokráte pro Boha,jak předně p.primasa,tak také i ouřadu aby jemu taková vina jeho odpuštěna byla,dokládajíc,že jest on tak velice opilý byl a tak co jest mluvil,že se nepamatuje a že on nic zlého na p.primasa neví,jedině všecko dobré a chvalitebné a že jeho vždycky za dobrého a poctivého člověka má a vždyckny na časy budoucí jmíti připovídá a tudy téhož p.primasa náležitě rukou dáním odprosil a on také jemu to odpustil a tak se pěkně a náležitě dobrovolně spolu mířili a spokojili a jestli že by pak někdy budoucně týž Jan mistr polní Tuřanský téhož p.primasa v něčem takovým mezi lidmi pomlouval,tedy taková smlouva a porovnání v nic obrácená býti má,tehdy týž Jan mistr z toho práv býti a odpovídati musí.
Stalo se za p.Fil.Machaonskýho atd.
(Slanský obzor,věstník musejního a literárního spolku "Palacký",ročník XII,1904)
Hrdinové všedních dnů.
Kdesi na polní cestě mezi Tuřánky a Jedomělicemi potkal kronikář Rež starou ženu s motyčkou v ruce.Byla to Marie Horová,sedmdesátiletá pamětnice dolování v onom kraji.Její otec,Josef Kilies,měl sice zvučný titul:majitel hor-ale štěstí mu příliš nepřálo.Na nesnázích smolařů Kiliesů budovali svou kariéru obratnější "majitelé hor",kteří mnohdy ze závětří pozorovali chyby neúspěšných a včas skočili na opuštěný "šurf".
Otec měl pole a grunt,vrtal uhlí,měl holport s těžařem Lomickým,ale jak to nakonec dopadlo!Štěstí kutérské ho opouštělo a otec prodával zařízení i peřiny.Stále nás utěšoval-bylo nás pět dětí-,že se uhlí najde,jen trpělivost.Jednou vyhloubil šachtu u Tuřánek asi na sedmnáct metrů.Peníze už všecky došly,tak tu nedodělanou šachtu pro bídu prodal.Ale co se stalo-
Sotvaže nový majitel prohloubil zakoupenou nešťastnou šachtu o něco jen hloub,narazil na uhlí.Co tu bylo u nás zklamání a výčitek,když vyhladovělá rodina to štěstí druhého viděla.
Otec přišel o všecko.Z naší rodiny se stala utýraná skupina a bývalý těžař a "hor majitel" musel vzít nádenickou práci v hraběcím dvoře ve Studňovsi.
Když po osmnácti letech těžkého nádeničení ve dvoře otec v bídě zemřel,museli jme jít hraběte prosit o podporu.Dal nám pět zlatých,jinak bychom byli nemohli otce ani pohřbít.-
(A.Branald,Hrdinové všedních dnů,(str.241)
Vejtahové listův vejhostních na lidi poddané od koho,kdy a na jaký způsob na....panství Zlonickému propuštěni jsou.
L.P.1586
N.4.Anna Tuněchodská z Libošína a na Tuřanech Lidmile Valkounové Rychnu poddanou svou Janovi Zedníkovi ze Zlonic za manželku propustila.
Datum v úterý po M.Janu Husovi(8.července).
(Slanský obzor,věstník musejního a literárního spolku "Palacký",ročník XVII,1908-1909)
Zázrak v kostele
Dne 11.7.1885, den před Malou poutí obdržel pisatel těchto řádků od jakési Marie Fenclové ze Mšeckých Žehrovic list, v němž se líčí zázračné uzdravení sestřenice její, Anny Fořtíkové z Nového Strašecí, na přímluvu Tuřanské Panny Marie.
Píše mezi jiným takto:
Oslepla moje sestřenice co 9ti leté děvče tak, že docela nic neviděla. Žádala svoji matku a moji zemřelou matku r. 1883, by s ní na Tuřánka jely na pouť a že se bude vroucně modlit k P.Marii a že jí jistě zrak navrátí.
A sutečně. Již bylo po mši svaté a kostel jí byl otevřen. Ona hned na svá slabá kolena klesla a lezla po celé zemi a ustavičně volala „Panno Marie všichni lidi vidějí a já jsem slepá, učiň, ať vidím, bych Tobě do své smrti děkovati mohla“.
Obětoval jí Velebný Pán a ony daly za ní svíce na oltář a jely s Pánem Bohem domů. Když vyjely kus cesty, utrhly vlčí mák a daly jí ho k očím. A ejhle, ona vykřikla: „ To je vlčí mák !“ a od té doby viděla a vidí až posud.
Jmenovala se Anna Fořtíková z Nového Strašecí. Každoročně putovala ku královně nebeské za poděkování. Jest nyní 60 let stará a bydlí v Lounech. Originál tohoto listu uložen jest v archivu farním z roku 1885. Pisatel použil tohoto příspěvku ve svém kázání o Malé pouti co dobrého prostředku k tomu, aby neustávali křesťané volati k Panně Marii co k uzdravení nemocných.
Pamětní kniha farní II. Tuřany
Co zmizelo rukou nenechavou
V roce 1990 polychromované sochy sv.Jáchyma a Anny,které byly umístěny po stranách na oltáři Panny Marie.
V dubnu 1991 ornáty a mosazné svícny,ornáty byly nalezeny odhozené v příkopu u Slaného,a svícny objeveny ve starožitnictví ve Slaném.
V Červnu 1991 socha sv.Antonína Paduánského
V září 1992 tři sochy andělů.
V dubnu 1993 opět svícny z kostela,pachatel zajištěn a předměty vráceny duchovnímu správci
V lednu 1994 Polychromovaná socha Zvěstování Panny Marie,polychromovaná socha klečící sv.Maří Magdalény,socha sv.Jana Nepomuckého a dřevěný kříž.
(Slánský obzor ročník 3 (103) rok 1995, str.65-72)
